Violaceae – Violkovité

n. Stiefmütterchen, r. Anjutiny glazki, a. Pansies, fr. Pensée

Latinské označení se vyskytuje již u antických básníků. Ve starověku to byla květina mýtická, ve středověku pod jménem Herba trinitatum – květina Trojice – sloužila jako květina křesťanského mysticismu. Nebyla opomenuta ani v lidovém bájesloví, v květomluvě (je symbolem věrnosti), v lidovém lékařství. Dnes je známo přes 300 druhů macešek. Vyskytují se ve všech rostlinných společenstvech na zemi; jsou to jednoleté i dvouleté byliny a trvalky. Typický je souměrný květ s pěti korunními plátky. Převážná většina druhů je cizosprašná. Opylovačem je v nižších polohách rovnokřídlý a blanokřídlý hmyz, ve vyšších polohách denní a noční motýli. Jednotlivé druhy se pěstovaly v zahrádkách již odedávna a byly popsány mezi prvními rostlinami v herbářích. Jsou to tyto odrůdy:

Viola tricolor L. je kulturní rostlinou již 400 let. Jako Herba trinitatum je uvedena v „Herbarium“ z roku 1531 Otto Brunfelse. Tento druh je jednoletý i víceletý; má mnoho subspecií se ve střední Evropě a v Asii rostou u nás všude – zejména na půdách chudých vápnem – subsp. arvensis a vulgaris. Mohou nežádoucně ovlivnit genotyp našich cizosprašných kulturních forem. Rostliny jsou světle zelené, lysé. V. tricolora L subsp. arvensis (MURRAY) GAUDIN má drobný kvítek s horními plátky bledě a spodními sytě žlutými. Ostruha je nafialovělá; subsp. vulgaris (KOCH) OBORNY má větší, až 2,5 cm velký květ, většinou pestrý. Patří sem i var. hortensis ROTH., jednoletá, s květy 3 – 4 cm v průměru, v různých kombinacích barvy bílé, světle žluté, fialové až černé. Silně voní.

Viola lutea HUDSON (V. tricolor L. subsp. lutea HOCKER) byla popsána již r. 1583 Clusiem, a to její var. grandiflora, která byla v 17. a 18. století oblíbenou květinou, zvláště v Anglii. Roste planě v pohořích střední a jižní Evropy jako vytrvalá, 15 – 20 cm vysoká rostlina s 2 – 4 cm velkými žlutými květy, někdy bledě modrými, červenofialovými a tmavě fialovými. Kvete v červenci až srpnu. Formy V. lutea jsou typické klíčením semen ze světla.

S rostoucí oblibou soustřeďovali milovníci, zvláště v Anglii na počátku 19. století (proslulá zahrada ve Waltonu na Temži), další botanické druhy z původních stanovišť.
Z nich je pro vývoj zahradní macešky důležitá Viola altaica KER-GAWL, rozšířená od Kavkazu po Altaj. Tato jednoletá nebo dvouletá maceška ovlivnila nejsilněji vznik tmavých kulturních odrůd. Květy jsou až 4,5 cm velké, tmavě fialové. List je tmavší než u ostatních druhů. Několikanásobným křížením s V. lutea vznikly zvláště velké světlé květy.

Další předchůdci zahradní macešky jsou:

Viola calcarata L., alpská maceška rozšířená ve Švýcarsku a jihoevropských pohořích. Má 3 cm velký květ v barvách čistě bílé, žluté, červeně až modrofialové. Má květ jednobarevný, nebo dvě až tři barvy květu.

Viola cornuta L., pyrenejská maceška, je vytrvalá, 20 – 25 cm vysoká, kvete v červenci až v srpnu. Květy jsou 3 – 4 cm široké, velmi vonné, korunní plátky úzce klínovité, fialové, zřídka bílé. Používáa se od r. 1863 v Anglii, později i jinde ke šlechtění zvlášť bohatě kvetoucích odrůd.

Viola gracilis SIBHT et SMITH (z Balkánu) se žlutými a fialovými květy byla spolu s předchozím druhem rozhodujícím výchozím materiálem pro anglickou a později německou skupinu „Viola cornuta hybrid“.

Viola dubyana BURNAT apud GREMLI (V. declinata GAUD var. gracilis KOCH) z vápencových Alp a jižních Tyrol je jemnolistá, s 2 cm širokými jasně fialovými květy. Korunní plátky jsou úzké, na spodních je výrazná žlutá skvrna.

Viola elatior FRIESE z Balkánu a povodí evropských řek má světle modré květy. Je vyšší, 20 – 25 cm. Byla popsána již Clusiem jako V. erecta.

Dnešní zahradní druh, nazývaný dříve Viola tricolor maxima hort., dnes Viola wittrockiana GAMS, je syntézou nejlepších vlastností botanických druhů; vznikla spontánním i cílevědomým mnohonásobným křížením těchto odrůd. Šlechtit se začala v Anglii, kde byly soustředěny různé botanické druhy. Pěstitelským cílem byl okrouhlý tvar květu bez ohledu na velikost a počet. Skutečně zlepšené jsou však teprve francouzské „Odierovy“ macešky, které měly květy ještě malé, ale kvetly velmi bohatě. Na korunních plátcích je po jedné ostře ohraničené skvrně. Převládá červená barva v různých odstínech. Květy s pěti skvrnami mají také „Cassierovy“ macešky. Květy jsou dlouze stopkaté a velké. Další – „Bugnotovy“ macešky – se liší od předchozích tím, že skvrny na korunních plátcích nejsou ostře ohraničeny. Z těchto dvou posledních se vyvinuly skupiny s velkými až obrovskými květy – macešky „Obří – Goliath“, „Triumph“ a „Germania“. Ze skupiny „Germania“ se vyvinuly „Orchidejokvěté“ macešky s velkým květem poněkud nepravidelného tvaru, se zvlněnými okraji korunních plátků. Současně s „Cassierovými“ vypěstoval Trimardeau v Paříži nové „Trimardeauovy“ macešky, které jsou vzrůstnější a hustě olistěné. Květy jsou okrouhlé, velké. Převládají světlé odstíny: bílá, žlutá a modrá. Skvrny jsou jen na dvou bočních plátcích, na spodních jsou stejně zbarvené „vousy“. Z této skupiny a některých jednotlivých odrůd předchozích skupin vznikla většina dnešních odrůd macešek. „Trimardeauovy“ macešky jsou uváděny v cenících v barvách nebo v pojmenovaných odrůdách. U nás se dosud prodává jako V. tricolor maxima Trimardeau ,St. Knut’ – zlatooranžová.
Jsou-li dnes zahradní macešky zařazeny v jediný kulturní druh, je množství jednotlivých odrůd tak velké, že se těžko hledají znaky k jejich roztřídění. V nejnovější literatuře se macešky rozdělují takto:

1. Vzrůstnost rostliny: nízké, keřovité, vysoké keřovité, nízké sporé, vysoké sporé, nízké rozkleslé. Z nich jsou nejdůležitější nízké keřovité, které jsou nejodolnější proti mrazům.

2. Odolnost proti zimě – je vlastností odrůdy, je však ovlivněna stanovištěm.

3. Velikost a tvar květu: existují tři základní tvary květů – trojúhelníkový (typický pro divoké botanické druhy), oválný a okrouhlý. Dnes je nejoblíbenější okrouhlý tvar. Korunní plátky mají být hladké; zvlněný okraj jen jako zvláštnost.

Podle velikosti květů je v hlavních skupinách toto pořadí:

a) „Pirnavské“ – střední květy – 4,5 – 5,5 cm,
b) „Erfurtské rané obří“ – střední až velké květy – 5 – 6 cm,
c) „Švýcarské obří“ – velké květy – 6 – 7 cm,
d) „Quedlinburské obří“ – velké květy – 6 – 8 cm.

4. Doba květu je nejdůležitější klasifikační znak. Podle ní se dělí na dvě velké skupiny: raně kvetoucí (první květy již na podzim) a středně až pozdně kvetoucí (rozkvétající koncem jara).

Viola wittrockiana grandiflora hiemalis – zahrnuje raně kvetoucí macešky, zvané „ledové“. Má tyto skupiny:

„Zimní velkokvěté“ jsou velmi odolné proti zimě. Začínají kvést na podzim a pokračují v květu při první jarní oblevě. Někdy kvetou ještě pod sněhem. Mají mnoho velmi pěkných odrůd. V našem ceníku je Viola tricolor maxima hiemalis zastoupena odrůdami ,Zimní slunce’ – zlatožlutá s černým okem, ,Mars’ – modrá s tmavým okem, ,Svítivý oheň’ – červený odstín s tmavým okem.
„Pirnavské zimní“ jsou macešky pocházející z Pirny na Labi. Kvetou již na podzim a časně zjara. Vyznačují se velkou zimovzdorností. Jsou uváděny v barvách i jako pojmenované odrůdy. U nás je zastoupena barvami: čistě bílá, bílá s okem, žlutá, žlutá s okem, světle modrá, tmavě modrá, vínově červená.
„Erfurtské rané obří“ („Reisen Vorbote“) jsou macešky se zvlášť velkými kulatými květy v čistých barvách. Kvetou téměř tak časně jako obě předchozí skupiny. Barvy jejich květů jsou velmi jasné a výrazné. Používají se hlavně k výsadbám velkých ploch. V cenících se uvádějí v barvách.
Rané „Reisen-Felix“ jsou nápadné květy, které mají na třech spodních plátcích výraznou skvrnu, jejíž celkový obrys připomíná kočičí hlavu.
„Aalsmeerské obří“ byly vypěstovány v Holandsku. Mají velké jasně vybarvené květy. Bývají uváděny ve směsi.

Viola wittrockiana maxima (nebo V. maxima superba nebo superbissima) jsou středně až pozdně kvetoucí velkokvěté macešky. Patří sem odrůdy, které kvetou na jaře až o deset týdnů později než odrůdy raně kvetoucí. Proto doba květu je o těchto deset dnů prodloužena v letních měsícícch. Má tyto skupiny:

„Švýcarské obří“ (zvané též „Welt-riesen“) jsou vzrůstné macešky kvetoucí bohatě velkými květy. Mají mnoho pojmenovaných odrůd. U nás jsou vedeny jako V. tricolor maxima „Švýcarské“ tyto odrůdy: ,Bílá paní’ – smetanově bílá, ,Zlatá koruna’ – čistě žlutá, ,Zlato Rýna’ – žlutá s okem, ,Thunské jezero’ – modrá s okem, ,Berna’ – tmavě fialová, ,Záře Alp’ – červené odstíny.
„Roggliho obří“ jsou macešky s velmi velkými květy v široké stupnici jasných barev. U mnoha odrůd jsou typické skvrny, zvláště na spodním plátku.
„Quedlinburské obří“ jsou macešky vyšlechtěné v Ústavu pro šlechtění rostlin v Quedlinburku. Květy jsou velké, poněkud zvlněné, jednobarevné. Vzrůst je řídký, květ pozdní. V zahraničních cenících jsou nabízeny ve směsi nebo v barvách.
Macešky jsou jednoleté přezimující byliny, to znamená, že jejich semeno uzraje do 12 měsíců po výsevu, takže můžeme hned vysévat čerstvé semeno. Vysévají se koncem července do studeného pařeniště. Výsev do vzejití přistíníme a udržujeme stejnoměrně vlhký. Přpíchanou sadbu vysazujeme koncem srpna na stanoviště na vzdálenost asi 20 x 20 cm. Vysazujeme-li je na zásobní záhon, na kterém mají přezimovat, dáváme je hustěji. Na určené stanoviště je vysazujeme na jaře. Vyžadují humózní zeminu ve staré síle. Zvláště velkokvěté macešky potřebují velmi výživnou půdu, jinak se jejich květy nevyvinou do požadované velikosti.
Macešky používáme k nejrůznějším výsadbám. Vysazujeme je do misek, truhlíků za okny a na terasách, oživujeme jimi malé plošky na hrobech, vysazujeme je ve skupinách na květinových záhonech a používáme je k ornamentálním výsadbám ve formálních parcích; jsou vhodné i pro úpravy velkých ploch na veřejných prostranstvích. Jsou květinou sezónní, s omezenou dobou použití, a proto je třeba se včas postarat o jejich náhradu vhodnou lečničkou, zvláště tam, kde je výsadba komponována jen z nich. Rané odrůdy končí své kvetení již koncem května, pozdní vydrží až do srpna, zvláště na stanovišti, které není plně vystaveno slunci. Barevné bohatství umožňuje výběr podle nejrozmanitějšího vkusu. Zásadně volíme na menší plochy vícebarevné druhy (se základní barvou a skvrnou) a směsi, kdežto větší plochy pozorované z odstupu osázíme odrůdami s jednobarevnými květy v čistých barvách. Chceme-li plochu rozčlenit geometrickými nebo ornamentálními obrazci, volíme barevně kontrastující odrůdy.

Semeno je kapkovitého tvaru, hladké, žlutohnědé. V 1 g je asi 1100 semen; klíčivost si drží 2 roky.